Naše svatba. Takzvaný Elopement.

Říjen 2021. Luka nad Jihlavou. U rybníka. 

Jak jsme se vzali. Po sedmnácti letech spolu a přesto to bylo neplánovaný, opravdový a vlastně i dost spontánní :).

Nejde převyprávět (ani nechci) vše… můžu jen říct, že to neuvěřitelný bylo a já jsem tolik vděčná za to, jak náš den proběhl. Byli jsme to totiž opravdu my. Nejvíc my. Byli jsme tam jen my a naše děti. Na podzim, který miluju. V přírodě, u vody, kterou miluje můj muž. Další milník pro nás, kdy jsme se odvážili žít si svůj sen, udělat si pro nás tak významný den po svém. Neskutečně intimní a nádherný to bylo. I díky naší milované kamarádce, která vše tak dokonale vedla a svatebním rituálem nás provedla.

A v ten den se utišil vítr, který den předem dost řádil… a vysvitlo slunce… 

„Tohle místo se stalo na tento okamžik tím nejdůležitějším ve Vesmíru.. úplně v tom nejužším představitelném kruhu… a o to hlubší to bylo…“ tohle jsou slova naší fotografky Markéty Zelenkové, která naprosto neviditelná byla a přitom tak dokonale vše zachytila a i slovy vystihla (nemohli jsme si vybrat líp, protože mít na své svatbě fotografku, kterou máte rádi, se kterou si sednete a která Vám „rozumí“, je sen a my za to moc děkujem!)

Jen my, naše děti a namísto úředníka, pro nás oba nejbližší osoba, která nás oddala. Jednalo se o nádherný, intimní svatební rituál, kdy se příroda spojila, my, naše sliby, prstýnky, náramky pro upomínku tohoto dne… a píseň ze Strážců galaxie (Father and Son – Yusuf/Cat Stevens, protože nás Marvelovky provázely celý ten rok díky našim klukům a nejen jim :), i náš kocour se jmenuje Márvel :)).

A proč to vše píšu?

Podle mě je strašně důležitý si svatební den (a vlastně nejen ten) udělat opravdu po svém. A ten náš by mohl třeba někoho inspirovat. Že to opravdu jde a že je to krásný. Poklidný. Opravdový. A za nás teda takto intimně a s našimi dětmi hodně silný. Tento typ svatby (elopement = tzv. útěk) dává totiž svobodu soustředit se na to, na čem skutečně záleží – na sobě navzájem.

Sama jsem si dělala věneček do vlasů. S dětmi jsme tvořili kytičky na klopy, Rozárce na čelenku. Chystaly nám krabičku na prstýnky. Cítily se důležití a celé to „tajemství“ se jim líbilo. Měli jsme i dort, úžasný dort. A nechali jsme si pak domů dovézt burgery :). Bez stresu, povinností, ústupků či věcí, co by se „měli“, bez shonu, bez publika,… přesně tak, jak jsme to MY chtěli.

Pokud svatbu, tak jsem moc chtěla, abychom ji prožili i s našimi dětmi, spolu, jako kompletní rodina. A tak se stalo. A líbilo se nám to takto všem.